Dostala jsem téma, o kterém chcete číst, a to posmrtný život. Chvíli jsem se zamýšlela, jak to udělat. Moje víra je taková náročnější na vysvětlení, a proto se mi zle vysvětluje. Je to něco, co lze pochopit jen srdcem. Přesto se to pro našeho čtenáře pokusím nějak sepsat.

Prvně zacílím na smrt a pohřby. Pro mě, už jako malou holčičku, smrt nebyla definitivní. Nechápala jsem, proč jako ostatní neumím trpět a plakat na pohřbech. Spíše cítím pokoj a klid než nějaké trápení či bolest. Někdy stesk, že dotyčný tu již není fyzicky a neobejme ani nepohladí. Neuměla jsem to prostě vysvětlit. Ale po čase duchovního vývoje jsem na odpověď přišla. Duše dotyčných totiž neumírá. Nevytratí se. A to je i pochopitelné pro křesťany, i nebem by se mohlo vysvětlit. A právě proto jsem nepochopila to řvaní a bol. Vždyť dotyčného nic nebolí a je na skvělém místě, kde je mu fajn. Tak proč ty scény, vážení? Nešlo by to bez nich? Mám ráda pohřby, je to takový důkaz: Je mu už dobře. A nesnáším ty hysterické scény pláče a bolu. Pro mě a můj mozek je to nepochopitelná zbytečnost.

Co se týče pohřbívání – beru, že si někdo chodí popovídat ke hrobu a utěšuje ho to na duši, ale pro mě to má význam pouze památky. Co bylo, už není. Žije jinde a jinak. Přesto jsem se rozhodla, že mně bude lépe, když mě spálí. Nechci po sobě mít ani památníky ani hroby. Nepotřebuj uctívat. V srdci a knihách zůstanu s vámi, více přece netřeba.

Příště si povíme něco o posmrtném životě, jak to vnímám a vidím já.